Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zdá se, že holandští ASPHYX jsou definitivně v sedle, a tak po minulé nahrávce „Death…The Brutal Way“, která představovala vysoce hnilobný kus poctivé smrtonosné flákoty a prakticky návrat ve velkém stylu, rovněž i novinka „Deathhammer“ platí za povedenou porci death metalu staré školy, která bez větších příkras definuje základní proporce žánru.
Podmáčená travnatá krajina země tulipánů zřejmě skrývá více záludných močálů, než se mohlo na první pohled zdát. Nová deska ASPHYX má tak atmosféru útrpné pěší túry Froda Pytlíka a Sama Křepelky k úpatí hraničních skalisek Mordoru skrze nekonečné mokřavy. Tulipány opravdu nehledejte, spíše dejte pozor na plazy.
Pokud se vám vždy pozdával hrdelní projev legendárního křiklouna Martina Van Drunena, zvláště pak u minulé nahrávky, nebudete ani letos zklamáni. Stejně tak to platí o všech ostatních položkách, včetně řezavého zvuku kytary Paula Baayense . Ten voře brázdu do krvavého mokvajícího masívu vskutku soustředěně a hlavu ani na okamžik nezvedá. Znovu se dostane jak na rychlejší vypalovačky mající podobu bezskrupulózních vánic – třeba hned úvodní duo „Into The Timewaste“ a „Deathhammer“ (skladby jako dělané pro živá vystoupení), nebo naopak na ponurá, téměř doomově zabarvená čísla typu „Minefield“ a „Der Landser“, která se pod nízko položenou soumračnou oblohou rozpínají do sedmiminutových délek a vyvalují se v tíživé atmosféře zmaru a utrpení a to až na hranici krajnosti.
Abych řekl pravdu, ASPHYX jsem na počátku jejich dráhy příliš neposlouchal. Vždy pro mě představovali béčkovou deathmetalovou kapelu, ale počínaje minulou návratovou fošnou mne začali přesvědčovat o svých kvalitách, takže momentálně u mne (při srovnání třeba s obtížněji se vyjadřujícími krajany z PESTILENCE) jednoznačně vítězí. ASPHYX, to je death metal velmi vysoké kvality, který ctí své staré pořádky charakterizující jej od nepaměti. A za to je třeba si jich považovat.
1. Into The Timewastes
2. Deathhammer
3. Minefield
4. Of Days When Blades Turned Blunt
5. Der Landser
6. Reign Of The Brute
7. The Flood
8. We Doom You To Death
9. Vespa Crabro
10. As The Magma Mammoth Rises
Diskografie
Deathhammer (2012) Death... The Brutal Way (2009) On The Wings Of Inferno (2000) God Cries (1996) Embrace The Death (1996) Asphyx (1994) Last One On Earth (1992) The Rack (1991)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Century Media Stopáž: 47:18
Len ťažko môže byť „béčkovou deathmetalovou kapelou“ spolok, ktorý už na debute – a je úplne jedno, či za ten chceme považovať oficiálny „The Rack“ alebo niekoľko rokov „pozdržaný“, pred „škripcom“ nahraný „Embrace The Death“ - dominoval vrcholnou mierou vlastného ksichtu a autentickou surovosťou. Ledaže by sme za meradlo „áčkovosti“ považovali plnenie športových hál, a tade teda u mňa cesta nevedie.
Druhý „ponávratový“ album holandských veteránov je bez problémov na úrovni prvých, najzásadnejších dlhohrajúcich materiálov zo začiatku 90. rokov a s väčším pritlačením na pílu a úprimnou zvukovou špinavosťou a zúrivým vyznením zdatne atakuje trón súčasného old schoolu.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.